této horské skupiny na skialpech korunovaný výstupem na Gran Zebrú, byl jsem jasnej. Jakmile jsem měl doma volné kredity k další pánské jízdě, naplánoval jsem ambiciózní 4denní přechod pohoří Ortler ze Suldenu do Trafoi s pokusem o výstupy na všechny nejvyšší vrcholy.

Základ party byla skupina z loňského Mt. Blancu, která se nakonec rozrostla na 6 kluků – Konty, Radim, Viktor, Pepíno, Marek a já. Termín jsme stanovili na 9.-13.dubna.

1.den

Těsně před půlnocí vyráží z ČR dvě auta – jedno z Prahy mířící na Rozvadov, druhé z Moravy na trase Janovice, Kroměříž a Brno mířící na Mikulov. Sraz obou aut je v sobotu v 8 hodin ráno pod lanovkou v italském Suldenu. Kluci z Moravy dorazili zbytečně brzo a trochu vykosili na parkovišti, my z Prahy zase kvůli nočnímu bloudění za Ga-Pa měli asi 20 minut zpoždění.

Nabalujeme bágly, něco posnídáme a chvilku po deváté hodině se všichni vyvážíme kabinou k horní stanici lanovky do výšky 2.600 m.Všichni až na Kontyho. Ten už z Prahy straší, že u něj postupuje nějaká střevní chřipka, cítí se na nic a říká, že za námi dojde na chatu později. Počasí nám přeje, sluníčko pálí a my od lanovky zvolna stoupáme celkem mírně až k vrcholu Cima di Solda (3.376 m). Po celou cestu přitahuje naše pohledy špičatá pyramida Gran Zebrú po pravé straně. Zebra (jak jsme si kopec přejmenovali) je náš hlavní cíl. Ze sedla pod Cima di Solda si ještě nalehko vyběhneme na sousední Corno di Solda (3.386 m) a pak už sundáváme pásy a sjedeme k blízké chatě Rifugio G. Casati.

Na chatě dáváme chleba, házíme bágly do pokoje a kolem půl třetí vyrážíme nalehko do stopy na Monte Cevedale. V tom dochází k chatě klepající se Konty zachumlaný v péřovce, mává nám a přeje nám pěkný výstup. Monte Cevedale vypadá na pohodu, ale klukům to moc neběží a strmý ledový závěrečný výšvih nám dá docela zabrat. Nakonec na vrchol (3.769 m) dojdou kromě Kontyho všichni. Večer toho máme v chatě všichni dost, užíváme si parádní italskou večeři (zeleninová polévka, lasagne a guláš s polentou), dáváme 3 litry čaje a 1 pivo na 6 borců a hned po večeři jdeme na kutě.

2. den

Ve 4:00 nás Pepíno budí šíleným songem „Jédu na kóni…“ a všichni se postupně rozesmějeme. Dnes nás čeká Zebra. Začneme se balit a oblékat, když zjistíme, že venku dost hustě chumelí. Kontymu je blbě a i Radim se necítí nic moc. Odkládáme náš odchod a zase zalézáme pod deky. O pár hodin později dáváme snídani jako lidi a vyrážíme na plánovanou trasu. Kontyho přemluvíme, aby se nevracel a pokračoval s námi dál. Za chatou nakoukáváme skály, kudy se spustit dolů. Nakonec trefujeme parádní svah a naše dnešní túra začíná docela hezkým asi 400 metrovým sjezdem. Kolem desáté mraky odcházejí a sluníčko začíná pálit. Než se dostaneme pod výstupový žleb na Königsjoch, je jedenáct hodin a první skialpinisti, které ranní chumelenice neodradila, jsou už na vrcholu Zebry. My vyházíme do sněhové jámy většinu věcí z báglů a pokračujeme na vrchol nalehko. Žleb i celý vrcholový svah lezeme v mačkách s lyžemi na zádech. Krpál je to pořádný, celých asi 500 výškových metrů má sklon 45-50 stupňů. Jsou tu ale ve sněhu vydupané schody a není to ledové, takže se jde bezvadně. Po asi 2 hodinách si všichni podáváme ruku na vrcholu Gran Zebrú (3.851 m). Konty to vysvištěl první s více než půlhodinovým náskokem. Vypadá to, že už mu je líp.

Dolů to bere každý podle svého uvážení, někdo na lyžích, někdo pěšky. Pod kopcem nabalíme bágly (nejvíc na bágl nadává Radim) a pomalu šlapem do sedla Colle delle Pale Rosse. Tady nás čeká překvapení, když vidíme sklon svahu do dalšího sedla Passo de la Miniera. Některým to úplně bere morálku. Prudký výstup je docela ostrý, ale ještě větší překvapení nás čeká v sedle. Dolů to po lyžích nepůjde. Vystoupíme krátce po hřebínku na blízký vrchol Cima de la Miniera (3.405 m), odkud po krátké poradě sestupujeme po fixních lanech letní cesty na západní stranu hřebene.

Než jsme nandali mačky, padá mlha a začíná chumelit. Za velmi špatné viditelnosti a už skoro za tmy nacházíme o kousek níže chatu Q. Alpini a sousední winterraum G. Bertarelli. Bohužel na krbu visí cedulka o zákazu rozdělávání ohně a dřevo mají zavřené na visací zámek, takže štěstí, že jsme vzali pro jistotu 2 plynové vařiče + 2 ešusy. V péřovkách a s čelovkami na hlavě vaříme po dvojicích čaj a jednoduchou večeři. Mě Marek překvapuje originálním receptem na těstoviny s tuňákem, česnekem a sušenými rajčaty. Já ho bohužel moc nepřekvapím 2 plechovkami Gambrinusu, které 2 dny tahám na zádech k jeho dnešním narozeninám. Je tak utahanej a zmrzlej, že si sotva cucne.

3. den

Ráno pobíhám kolem chaty a hledám signál. Potřebujeme se dovolat chataři z Berglhütte a potvrdit dnešní příchod na chatu, protože tam půjde otevřít jen kvůli nám. Normálně je tam přes zimu zavřeno, ale pro 6 lidí je prý vždycky otevřeno a na dotaz, zda si máme vzít s sebou vařiče a jídlo, odpovídá, že je tam všechno kromě ženskejch. Náš plán je vylézt na Monte Zebrú a pak přes Passo dell´Ortles sjet k chatě Berglhütte.

Než navaříme čaje do flašek a vyhrabeme se ven je skoro půl desáté. Sluníčko už pálí a je další krásný den. Přes ledovec Zebrú se raději navazujeme do dvou lanových družstev po třech. Pod sedlem Passo dell´Ortles cítím, že na Monte Zebrú dnes není ta správná nálada. Je už dost pozdě a Márovi a Viktorem to moc nešlape. Taky máme po včerejšku obavy, jak bude sedlo vypadat z druhé strany a jak se dostaneme dolů. Rozhodujeme se nejprve si prohlédnout sedlo a pak se uvidí.

V sedle rozhodne hlas opatrnosti a Monte Zebrú vzdáváme. Po zvážení všech možností, horní část ze sedla slaňujeme. Je to dost strmé a na severozápadní straně je nafoukáno hodně čerstvého sněhu. O něco níž už si užíváme oblouky v parádním prašanu. Následuje dlouhý sjezd panenskými pláněmi ledovce. Nakonec traverzujeme lavinové svahy pod skalami k Berglhütte. Naštěstí už jsou tady všechny laviny popadané, ale i tak v laviništích nemáme úplně dobrý pocit. Máme kliku na parádní podmínky, tudy by se ještě před týdnem nedalo projít.

Chataři jsem řekl do telefonu od oka v 17 hodin. Za 5 minut pět se vynořujeme před chatou a zdravíme se se sympatickým mladým chatařem z Trafoi, který tu má druhý domov. Večer se sesedáme v rodinné atmosféře u tentokrát plápolajícího krbu a popíjíme italské pivko. Chatař nám uvaří parádní houbovou polívku a těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem.

4. den

Dnes nás čeká Ortler (3.905 m) - hlavní vrchol pohoří. Vstáváme brzy, sbaštíme pár italských marmeládiček k snídani a po páté hodině vyrážíme na pásech do tmy. Dost mrzne, takže ani nestavíme a metry rychle přibývají. První pauzu dáváme až po dvou hodinách a výškoměr ukazuje o 700 metrů více. Trošku váháme se směrem dalšího výstupu. Občas objevíme staré sjezdové stopy, po kterých nakonec lezeme prudkým žlabem vzhůru. Máme strašně zmrzlé prsty, furt jdeme ve stínu. Sněhu přibývá a začínáme mít strach z laviny. Také si pořád nejsme jistí, kudy máme jít dál. Dostáváme se do nepřehledné změti skalek, žlebů a ledovců. Nakonec, když sluníčko osvítí část kopce, objevujeme stopy po pár obloucích. Znamená to ale travers dost strmým svahem nad skalami. Je tu nafoukáno po kolena prašanu a dost dlouho váháme. První to otáčí Pepíno s Viktorem. Já s Radimem a Kontym to ještě chvíli řešíme, ale riziko se nám zdá příliš velké. Kdyby se to tady utrhlo, následky by byly katastrofální. Vítězí tedy šťastný návrat domů a sjíždíme zpátky k chatě. Budeme se sem muset ještě vrátit.

Na chatě posvačíme, nabereme spacáky a zbylé věci a krosíme to laviništěm dolů do údolí. Chatař nám totiž poradil, že tudy dojedeme nejdál. No, postupně to všichni vzdáváme a po hroudách obří laviny scházíme nakonec pěšky. Dole v údolí to zase obouváme a bruslíme po cestě až do Trafoi. Odtud nás odveze mikrobus kolem masívu Ortleru zpátky do Suldenu k autům. Shodujeme se, že to byla opět paráda, krátce se loučíme s klukama z Moravy a mastíme domů.

Závěr:

Přechod Ortleru je krásná záležitost. Celou trasu přechodu jsme přešli podle plánu a vylezli jsme na 5 třítisícových vrcholů. Monte Zebrú a Ortler jsme bohužel vzdali, ale i tak byli všichni spokojeni a z ambiciózního plánu jsme 80% splnili. Bylo to v zájmu bezpečnosti a aspoň se ještě máme kam vrátit. Navzdory dost špatné předpovědi počasí jsme měli 4 dny krásně, chumelilo vždy jen k večeru nebo v noci. Na to že byl duben, jsme si užili nečekaně hodně parádního prašanu. Tuto trasu nedoporučuji za vyššího lavinového nebezpečí, riskantních míst je tam víc než dost. Také tuto trasu nedoporučuji začátečníkům, kteří nemají zkušenosti s hledáním cesty přes ledovec a hodně strmými svahy ve výstupu nebo sjezdu. I když vynecháte všechny vrcholy, i pouhá trasa přechodu přes sedla Miniera a Ortlerpass je dost náročnou záležitostí, která za ne úplně ideálních podmínek může být problém.

Na začátek

Autor článku: Michal Veselý --> ARPACAY hostel, s.r.o.

Autoři fotografií: Michal Veselý, Konty, Pepíno

Související odkazy:

Licenční podmínky fotografií

Ubytování v oblasti

E-shop

Jednotlivá pohoří v oblasti

Skialp na Mont Blanc

Sdílej s přáteli

Zobrazení: 4522

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Napiš komentář

Jméno

WWW

Název

Komentář

menší | větší

Opiš zobrazená písmena

Komentuj