Cestovatelské besedy a promítání

KUDRNOVSKÉ CESTOVATELSKÉ VEČERY S PROMÍTÁNÍM DIAPOZITIVŮ

Vrtá mně v hlavě, čím Island každého uchvátí. Na fotkách vypadá dočista fádně. Je tam zima, pořád prší a silně profukuje. Islanďané jsou prý nerudní a cizince nemají rádi. Silnice jsou jedna podlouhlá hromada ostré škváry a kamení, hrbol přes hrbol. Je tam extrémně draho. Musím uvést i nějaké klady, abych zachoval zdání objektivity. Že prý se tam absolutně nekrade. Večer zaleháváš ke spánku beze strachu, že se probudíš bez bicyklu. Četníci ani celníci neotravují pokusy pumpnout tě o peníze. Lidé se vyskytují velmi řídce, tudíž je tam čisto a málo automobilů. Voda je pitná a vzduch svěží, bez ohledu na rozptylové podmínky. Automobilisti nejsou nebezpeční ztřeštěnci. Není divu, že Islanďané se dožívají v průměru 78 let.
„U nás je země zahalena do lesní zeleně, zlatého klasu a panelové šedi. Až na pár vyjímek – třeba horských hřebenů – je celý povrch umělý. Činorodí lidé střední Evropu tisíckrát rozorali, oseli, vykáceli, rozbombardovali a znovu přestavěli. Na Islandu je země dosud nahá, surová a zásah lidské ruky způsobil změny jen nepatrné.“ Píše Jirka Havel ve své knížce „Islandská setkání“.
Unavuje mě přenášet obtěžkaný bicykl z jednoho dopravního prostředku do druhého. Pojmu vandr jako za mlada. Za řidítka usednu již před svou chalupou. Přes oceán to po vlastních, pravda, nepůjde. Zvolil jsem loď, i když není levnější, než letadlo. Připadá mně taková stylovější.
Ta loď zastavuje na Faerských ostrovech. Pauza tam bude relativně dlouhá - pět dní. Nebojím se že se tam budu nudit.