|
 K napsání tohoto článku jsem se odhodlal poté, co mi chodily různé komentáře k fotkám, co se líbí
co ne, proč se to líbí atd. Vzhledem k mé dlouholeté spolupráci s agenturou VEVA, která se zabývá moderní psychologií, emocemi, emočními prožitky a jejich praktickým použitím v každodenním osobním i profesním životě, jsem ve spolupráci s PhDr. Evou Velechovskou a Emanuelem Byrtusem napsal tento článek (podrobnosti o agentuře VEVA naleznete dole). Když jsem sháněl po podkladech tak jsem zjistil, že toho je hodně málo a že je to opomíjené téma. A přitom co může být základnější ve fotografii, než dokázat si odpovědět na otázky:
Proč se mi některé fotografie líbí a jiné ne?
Proč se různým lidem líbí různé fotografie ale některé se líbí skoro všem?
Proč z některých fotografií "něco" jde a jiné jsou o ničem?
Jak to udělat, aby právě mé fotografie způsobily hluboký prožitek?
Vodní sloup...
Canon EOS 10D, 1/200s, f/16, ISO100, 300mm, blesk
Rozum kontra emoce
Moderní evropská civilizace (a nejen evropská) je civilizací rozumu. Jsme pyšní (a já také) na technické vymoženosti, na pokrok, na "ovládnutí" přírody, na počítače, mobily, auta, satelity atp. Pojmy jako Gigabyty, Megapixely, GSM, SMS či PC se stávají synonymy pokroku, schopností, úspěchu či moci. A v každodenním životě je to právě rozum, který nás "neomylně" vede na cestě k lepším, bezpečnějším a bohatším zítřkům. Je to ale opravdu tak?
Při podrobnějším zkoumání se ukazuje, že ač to tak nevypadá, tak náš rozum je v područí našich emocí (pocitů). I když si to neuvědomujeme a často si to i odmítáme přiznat, tak ve skutečnosti se rozhodujeme na základě emocí a toto rozhodnutí prochází následně přes rozum který jenom hledá, jak emoční rozhodnutí zdůvodnit a obhájit. Pár příkladů z praxe:
-> Nikdy se Vám nestalo, že se týden rozhodujete, který televizor (video, auto, byt, foťák, ...) koupit, shromáždíte tisíce tabulek, dat, údajů, parametrů, a pak se stejně rozhodnete pro ten, který z tabulek a faktů nevypadá nejlíp? Prostě se rozhodnete citem (emocemi). Potom už jenom hledáte, jak si své rozhodnutí za použití shromážděných dat "zdůvodnit".
-> Nikdy se Vám nestalo, že Vás scéna ve filmu, text v knížce, fotografie či obraz na několik dní úplně rozhodily? Pořád jste na to mysleli, zažívali silné vnitřní emoce a přitom Vám rozum říkal - "Co blbneš? Vždyť je to jenom film (knížka, obraz, foto,...)"? Nešlo to ale utlumit...
-> Nikdy se Vám nestalo, že jste se na poradě, doma, na schůzi, v hospodě rozčílili tak, že jste křičeli a napadali ostatní a přitom jste VĚDĚLI, že NEMÁTE pravdu?
Atd, atd.
Jak to chodí v mozku
 Zjednodušeně řečeno - mozek má dvě paměťová centra. Hyppocampus, který je odpovědný za uchovávání údajů a faktů a amygdalu, která uchovává pocity = strach, vztek, radost, zlost atp. Hyppocampus potřebujeme k tomu, abychom poznali sestřenici a amygdala nám připomene, že jí nemáme rádi. Hyppocampus a amygdala odpovídají za většinu schopností se učit a pamatovat si.
Za rozum, logickou analýzu a logický komentář je odpovědný neokortex. Je to vývojově nejmladší část mozku, která zvířatům povětšinou chybí a je to právě neokortex, který odlišuje lidi od zbytku přírody.
Malé dítě do cca 3 let se řídí pouze amygdalou (příjemné/nepříjemné). Kolem 3 let se začíná vyvíjet neokortex a děti se učí tlumit a zvládat své emoce z amygdaly pomocí logických komentářů. Vývoj je dokončen kolem 16 let.
Opět příklad:
-> Když zavřete 2 leté dítě za trest do špajzu (třeba že rozbilo sklenici), amygdala vydá nepříjemný pocit a dítě bude křičet. Není schopno pochopit, že maminka je unavená, sklenice byla plná medu a v bytě je tudíž pohroma, že špajz není zas až tak špatné místo atd.
-> 6 leté dítě bude zažívat rovněž nepříjemné pocity (třeba strach), ale dokáže již přidat logický komentář - vždyť ona mě zase pustí, jsem jenom ve špajzu atd.
-> A 16 leté dítě nepříjemné pocity již zcela zvládne a ve špajzu zatím vklidu vyluxuje vaše zásoby...
 Účinky amygdaly zažíváme každý den (v práci, v autě, doma). Např. pouhý vstup šéfa do naší kanceláře (i když zcela nevinný a za účelem vyzvednutí pošty) nám zvedne žluč. Amygdala prostě jenom udělá svojí práci a k faktu "šéf Jaroslav" z hyppocampu přidá pocit (emoci). Zaplaťpánbůh, logický komentář v neokortexu je schopen emoce z amygdaly tlumit - např. "Šéf nejde za mnou, jde jenom pro poštu" nebo "Dnes je šéf v dobré náladě, dá pokoj" atp.
Logický komentář z neokortexu však nemá úplnou vládu nad amygdalou. Jestli je emoce uložená v amygdale příliš silná (nebo opakovaná) nastane tzv. emoční zkrat a amygdala se ujímá vlády nad naším tělem. V takovém případě jdou emoce ven bez jakékoliv kontroly neokortexu. A lidé křičí, jsou hrubí, sprostí a vůbec dělají věci, které by normálně nikdy nedělali a které je potom často i mrzí. Ale v danou chvíli (několik minut) se prostě neovládají. Emoční zkrat má ale i positvní smysl - chrání nás. Když slyšíte skřípění brzd, je to emoční zkrat, který nás vymrští ze silnice na chodník! Kdyby to šlo přes neokortex (který je několikanásobně pomalejší), tak v době kdy bychom zvážili všechna fakta a dospěli k názoru, že je třeba zdrhat bychom byli už přejetí...
Rozumová inteligence (IQ)
Rozumovou neboli abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Rozumová inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu.
Emoční inteligence (EQ)
PhDr. Daniel Goleman - americký vědecký pracovník v oboru emoční inteligence napsal: "Na základě dlouholetého výzkumu jsem přišel na to, že ani odbornost, ani nucené vědomosti nejsou zdaleka tím nejdůležitejším pro úspěch v práci a v životě. Z tisíců testů, které jsem provedl jak na studentech, tak na špičkových manažerech vyplývá, že to, co nám pomáhá vzhůru, je celá řada obecně lidských vlastností a schopností, které nazývám emoční inteligencí". Znamená to vlastně cit pro vlastní emoce se schopností jejich správného hodnocení a tak regulování vlastního chování a chování k druhým lidem. Zralý člověk by měl mít tedy své IQ a EQ v rovnováze.
Setkání dvou generací
Canon EOS 10D, 1/125s, f/4, ISO200, 53mm
Co dělá fotografie?
Zaprvé je fotografie zprostředkovatel faktů. A zprostředkovatel je to dost nedokonalý. Prostorový 3D svět nám zobrazuje pouze plošně (2D), oproti oku má omezený dynamický rozsah (více viz článek Dynamický rozsah scény) i podání barev (více viz článek Vnímání a zaznamenávání barev) a v neposlední míře nedokáže efektivně zobrazit sférické periferní vidění. Naproti tomu má některé možnosti, které oko nemá - např. mikroskopické (zobrazuje věci, které jsou pro oko příliš malé - viz např. Fotogalerie makrofotografie) nebo infrafotografie nebo rentgen - zobrazuje obraz z jiné - pro oko neviditelné části spektra. Dále o srovnání oka a fotografie se dočtete v článku Oko (a mozek) versus fotoaparát.
Fotografie dokumentační
Fotografie dokumentační, technická, katalogová atp. si klade za cíl s respektováním nevýhod a využitím výhod fotografie sdělovat fakta co nejvěrněji, nejjednodušeji a nejpřímější cestou. Prostě je určena pouze pro hyppocampus a neokortex a snaží se ho nakrmit co nejvíce a nejlépe.
Fotografie kreativní - emoční prožitky ve fotografii
Našim cílem je ale fotografie kreativní, která zprostředkovává v prvé řadě pocity (emoce) a teprve v druhé řadě fakta. Lhostejno, jestli pocity negativní (strach, úzkost, lítost, smutek, stesk) nebo positivní (radost, štěstí, lásku). Důležité je, že fotografie osloví i amygdalu a pohledem na fotografii dojde k vybavení pocitu. Čím silnější, tím lepší. Docílit pohledem na fotografii emočního zkratu je sice obtížné, ale u některých lidí a v některých situacích i možné. Schopnost vnímat a posuzovat fotografie úzce souvisí s úrovní emoční inteligence (EQ) pozorovatele.
Jako příklad emocí ukrytých ve fotografii lze uvést následující příklady:
Příklad první:
Setkáte se s přáteli, kteří byli na dovolené. Samozřejmě Vám ukáží i tunu fotek. U většiny z nich si řeknete: Hm - pěkné, ale vypadá to tam jako u Mácháče a ten rozmazaný prcek uprostřed fotky je asi Mářa. A nic... Žádná emoce. Přesto ale oni při vypravování a ukazavání fotek evidentně pookřejí a na chvíli se při vypravování octnou ve svých myšlenkách opět "na dovolené". Co se vlastně děje?
Jejich fotografie nedokázaly ve Vás probudit žádné emoce (jsou to fotografie pouze dokumentační). U nich ale došlo pouhým ukazováním fotek a vyprávěním k probuzení jejich vlastních emocí uložených v amygdale. A protože emoce z dovolené bývají většinou positivní, oni jsou "opět tam" a zažívají slast. Proto lidé rádi a dlouze (často až moc) vyprávějí o tom, co hezkého zažili. Oni to hezké žijí znova! Vás to ale většinou moc nebaví.
Krajina snů
Canon EOS 10D, 1/125s, f/8, ISO200, 28mm
Příklad druhý:
Jdete na cestopisný cyklus fotografií dělaných dobrým fotografem (třeba výstavu). Dobré fotografie dokáží oslovit amygdalu i těch, kteří tam nebyli a tudíž nemají žádné přímé zážitky spojené s místem, dobou, akcí atp. Fotografií bude zřejmě méně, ale zato pečlivě vybraných. A dokáží probudit emoce uložené v každém z nás i když jsme nevytáhli paty z rodné vísky. Z dobré fotografie totiž čiší "něco" co způsobí, že jsme tam "byli", že chápeme její zprávu a uplně cítíme co např. lidé na fotografii prožívají. Neboli - fotografie vyvolala vlnu pocitů uložených v naší amygdale. Zajímavé na tom ale je, že u každého to vyvolá jiné pocity (máme totiž v amygdale uloženy každý jiné záznamy).
Jak dostat emoce do fotky?
Fotograf chodí po světě (nebo ateliéru) a hledá (nebo aranžuje) zajímavé momenty a detaily. Podvědomě stále komponuje snímky a "mačká spoušť". Čeká na správný okamžik, správné místo, správné světlo. Hledá něco, co by mu umožnilo vyjádřit to co cítí (vzpomeňte na amygdalu!). Nelze vyjádřit to co necítím! Kupuje objektivy, foťáky, světla a příslušenství, studuje zásady kompozice, hloubku ostrosti, měří bodově či poměrově a lidé kolem nechápou, co se mu na tom líbí. Vždyť foťák má automatiku! Místo celého jezera, které je obyčejné a fádní, hodiny čeká na odraz slunce na hladině a na kachnu v něm. Chce-li např. vyjádřit tajemno, abstraktno či sci-fi, hledá netradiční makro záběry neviditelné pouhým okem. O reklamním účelu fotografií a použití emocí v reklamě ani nehovořme.  Zažíváme to každý den...
Proto se mi špatně fotografuje, když jsem třeba na procházce s rodinou. Já bych potřeboval klid, čas, zažít místo a atmosféru a rodinu to nebaví. "Tak to zmáčkni a pojď". Chápu je, na druhou stranu takto se dá udělat pěkná fotka jen stěží. V prvé řadě je totiž potřeba sklidnit mysl, oprostit se od emocí způsobených místem a prostředím kde fotíte (vůně, zvuky, lidé, předchozí zážitky, okolí, ...) a rozhodnout několik věcí:
1. Bude fotka něčím zajímavá? Když si jí bude prohlížet znuděný pozorovatel v obýváku a jíst u toho brambůrky, zaujme ho?
2. Co chci vlastně fotografovat? Je to obloha, moře, strom, zvíře, člověk - který a proč?
3. Jakou emoci chci předat? Jaký dám fotce název? Odpověď na tuto otázku často překvapivě definuje co, jak a proč chci vlastně fotografovat.
4. Jak bude fotka působit na formátu 9x13 cm a v obýváku?
5. Jak zdůrazním hlavní námět? Jak dodržím zásady kompozice obrazu, jaké vymyslím popředí a pozadí?
6. Jak to zjednodušit? Zvlášť u menších formátů fotek platí, že v jednoduchosti je krása. Hlavní objekt by měl být pouze jeden a vyplňovat podstatnou část fotografie (žádné mrňky!). Bude-li totiž objektů na fotce moc, bude z toho zmatek.
7. Mám teď dobré světlo?
8. Je teď ten správný okamžik?
9. Mám dnes trochu toho "fotografického štěstí"?
Jsem si samozřejmě vědom toho, že třeba u reportážní fotografie (svatba) je přemýšlení o fotografii a emocí v ní nemožné. Než byste to vymysleli, nevěsta by byla už vdaná a zase rozvedená. Přesto ale při troše cviku jde mnohé z toho, co zde bylo řečeno dodržet. Cvik totiž způsobí, že výše položené otázky si kladete ve zlomku vteřiny. Kdo mi nevěří, ať se podívá na "běžné" svatební fotografie skutečně dobrého fotografa. Je to zážitek!
Jak jste asi už pochopili, žádný zaručený recept neexistuje. A je to dobře! Proto má každý šanci, nic není vysloveně dobře, nic není vysloveně špatně. Často právě bourání pouček vede k překvapivému výsledku. Hlavně ale u fotek přemýšlejte. I když k tomu digitální fotoaparáty svádějí, necvakejte obrázky jako o život, ale snažte se vrátit domů s pár, ale zato pěknými fotografiemi...
Katastrofa nebo krása?
Canon EOS 10D, 8s, f/8, ISO200, 28mm, infračervený filtr Hoya R72
Infračervené fotografie, jejichž galerii si můžete prohlédnout zde, vyvolaly u diváků bouřlivé reakce. Někteří se do nich doslova zamilovali a uvažují o komerčním využití např. na firemní kalendáře a některým se vysloveně nelíbí. Tvrdí, že jim obrázky připomínají nejčernější noční můry světa po "atomovém úderu". V každém případě ale dávají najevo své emoce! A o tom to přeci je...!
Více o agentuře VEVA
Teoretická část o emocích byla napsána za přizpění PhDr. Evy Velechovské a Emanuela Byrtuse z agentury VEVA. Agentura VEVA se zaměřuje na využití emoční inteligence v praxi. Vede k rozvoji osobních kvalit (partnerské vztahy, vztahy s dětmi atd.) i profesionálních dovedností manažerů (vztahy na pracovišti, vztahy podřízený-nadřízený, firemní kultura atd), obchodních reprezentantů a všech, u kterých je možné podpořit jejich růst. Umožňuje pochopení vlastní osobnosti i osobnosti druhých a poznání zákonitostí v lidském chování. O možnosti využití emoční inteligence v obchodě a reklamě asi není třeba hovořit...
Autor článku: ing. Roman Pihan, PhDr. Eva Velechovská a Emanuel Byrtus
 |
Fototeorie & praxe 
