|
Schareck se nachází v centrální části rakouských Alp ve skupině Goldberggruppe, která je
součástí národního parku HoheTauern. Půlka ledna 2010. Díky sněhovým a ledovým podmínkám v Plzni začíná hrozit, že se uběžkuju k smrti (jezdit na běžkách do práce jsem až doteď považoval za utopii). Na víkend naštěstí domlouváme skialp. Předpověď počasí je parádní, jen je nutné vyrazit už v pátek, protože v neděli má přijít sněžení.
Za cíl volíme již několikrát plánovaný Schareck . Odjezd v pátek ráno v 6:30 hod. Po dálnici přes Mnichov a Salzburg dorážíme do údolí Raurisu asi v půl dvanácté.
Google mapa s vyznačením naší trasy
Uzávěra silnice (Wintersperre) nás zastavuje již u mýta u Bodenhausu (1240 m). No, budeme to mít na chatu dál...
Asi v půl jedné se vydáváme z parkoviště po zasněžené silnici vzhůru k chatě Kolm Saigurn (1600 m). Sice bychom se k chatě mohli nechat popovézt stylovým vláčkem taženým skútrem, ale není důvod...
Abychom nešli po silnici, využíváme značenou stezku pro sněžnice. Z ní pak ještě uhýbáme po prošláplé stopě směřující zdánlivě přímo k naší chatě Nidersachsenhaus (2472 m). Zdánlivě. Stopa vede kamsi do Filzenkaru, a tak musíme trochu traverznout doprava (nechceme-li si od Filzenalmu vyštráchnout takový pěkný žlábek), než se dostáváme na stezku k Nidersachsenhausu. Kolm Saigurn tak zcela míjíme.
Chatu vidíme na hřebeni jako na dlani, ale přibližuje se jen velmi pomalu. Kus před námi napočítáme 7 očividně pěšky se pohybujících lidí. Bez sněžnic i bez lyží tady a teď? Že by Češi? A nebo Maďaři... Vzhledem k tomu, že winterraum nahoře je pro šest lidí, tak musíme doufat, že to nejsou žádný fifleny.
Pohybují se velmi pomalu. Nám to ale v sypkém přemrzlém sněhu v závěrečných prudkých pasážích také moc nejde. Na hřeben dolézáme již za tmy. K chatě se tak za svitu čelovek dostáváme až kolem půl sedmé.
Tak jsou to Maďaři (že by ten článek vyšel i v maďarštině?). Je jich sedm, ale původně jich mělo přijet devět, takže máme vlastně štěstí. Winterraum je reálně opravdu pro šest. Asi by to chtělo na netu vymyslet pro winterraumy nějaký rezervační systém...
Ve světle těchto faktů myslím stojí za zmínku, jak že jsme spali...
Po večeři se domlouváme (anglicky), že se sešťouchnem po pěti na palandu a jeden přespí na lavici. Na horní palandě to však nějak nevyjde a já se tam už nevpasíruju. Stelu si tedy na zemi, pln optimismu, že to bude v pohodě. Nicméně postupně zjišťuju, že ani dvě deky složené do tlusté vrstvy, mě nedokáží izolovat od chladu dlažby na podlaze. Pomůžou až špalky, které si pod sebe vyskládám, sice to trochu tlačí, ale lepší než zima. O spánku bych však příliš nemluvil. Vzhledem k tomu, že přes sebe mám jen jednu deku, tak ani ve veškerém mém oblečení (samozřejmě včetně čepice, kapuce, rukavic a bot) nepociťuju vysoký tepelný komfort. Navíc dva Maďaři neskutečně chrápou (takže se v podstatě nikdo moc nevyspíme). Přesto myslím, že už jsem zažil horší noci.
S Maďary je těžká domluva. Nejdříve tvrdili, že nemají žádné plány a neví, co budou druhý den dělat, a pak z nich vypadl docela jasný plán o výstupu na Schareck. Každopádně se několikrát dušovali, že další noc spí opět na chatě.
Naším plánem bylo vylézt prostředním žlabem v severní stěně Scharecku (Mittlere Eisrinne, 720 Hm, 45°) na vrchol a sjet buď tento žlab nebo mírnější levý žlab zase zpět. Jenže další noc s Maďary už bychom neradi, a tak se rozhodujeme pro sjezd na druhou stranu a spaní na chatě Neubau (to ještě nevíme, že nemá winterraum) nebo Kolm Saigurn.
Před osmou opouštíme chatu a sjíždíme dolinou na druhou stranu pod nástup do žlabu. Je pěkná kosa.
Vlevo je naše Mittlere Eisrinne.
Pohled zpět na chatu (vlevo na hřebenu), která se již vyhřívá na sluníčku.
Na mačkách a s cepíny začínáme okolo deváté ukrajovat první výškové metry širokého žlabu. Sníh se nejprve hodně boří, takže Martin si prošlapávání stopy opravdu užívá. Ve střední části je pak podklad pěkně tvrdý. Nahoře opět přichází boření se a dřina. Výstup je to snadný, ale díky své délce docela fyzicky náročný.
Samotný žlab nám trvá dvě hodiny. Pak je to ale ještě kus po ledovci na vrchol, kam se dostáváme v poledne.
Výhledy jsou fantastické. Glockner (na fotce), Dachstein, Hochalmspitze, moře inverzní mlhy směrem na jih...
Od konečné lanovky lyžařského střediska Mölltaler Gletscher nás dělí jen úzký hřebínek.
Sjíždíme po širokých sjezdovkách k chalupě Eisseehaus a dáváme sváču. Pak ještě kousek po sjezdovce a už se zase drásáme nahoru, do Fraganter Scharte.
Z ní si užíváme sjezd prašanovou dolinou (Wintergasse) ke zřícenině chaty Knappenhaus. Následně zajíždíme k chatě Neubau, která však bohužel nemá winterraum. Musíme tedy dolů na Kolm Saigurn. Snažíme se vymyslet cestu, abychom dole nenarazili na některý z četných ledopádů. Traverzujeme doleva k další zřícenině, snad kostela či čeho. Od ní už sjíždíme doprava údolím, křížíme lanovku na Neubau a napojujeme se na stopy lyžařů, které nás okolo ledopádů provádí klikatou stezkou až k chatě Kolm Saigurn.
Ledopády nad Kolm Saigurn.
To je prostorná příjemná horolezecká chata, s veškerým zázemím pro skialpinisty i ledolezce (tolik ledopádů na dosah ruky tady mají...). Ubytování je na naše poměry luxusní. Noclehárna s polopenzí za 30 éček na osobu. A večer v hospodě nepotkáváme nikoho jiného, než našich 7 Maďarů. No co jim na to říct?
V noci jeden šampion opět neuvěřitelně chrápe. Máme dokonce podezření, že je to náš Maďar, ale nakonec se z něj vyklube tuším Polák. Naštěstí se jej podaří zpacifikovat.
A to je asi vše. Ráno už jen za jemného zesilujícího sněžení po silnici dolů k autu a domů...
Trochu jiný pohled na naši trasu na Google Earth. Žlutě páteční výstup na chatu, modře sobotní výlez Mittlere Eisrinne na Schareck a sjezd na Kolm Saigurn, oranžově nedělní sjezd zpět k autu.
Datum akce: 15. - 17. leden 2010
Autor článku, fotografií a videa: David Havel
 |
Itálie 
