|
Obtížnost: střední
Výchozí místo: Rifugio Vallesinella (1513)
Celkové převýšení: 2400 a 600 m
Celkový čas: 2dny ( 10:30 a 8:15 hod )
Datum výstupu: srpen 2004
Mapa: Freytag&Berndt 1:50 000 - Brenta - Madona di Campiglio - Presanella WKS17
Autor textu a fotografií: VHT Jeremi a Hadžim
    
Cesta byla naplánovaná na dva dny s tím, že nějakým způsobem projdeme centrální část Brenty. V osm hodin jsme vyrazili od Vallesinelli opět po cestě 317 k Rif. Casinei. Šlo se nám až překvapivě lehce a to vydrželo po celý zbytek dne. Od chaty Casinei jsme šli pro změnu po cestě 317 k Rif. Tuckett. Tahle cesta byla možná ještě hezčí než 328 a rozhodně stojí za to projít obě. Od chaty Tuckett opět po okraji údolí, ale tentokrát po sněhu až do sedla Bocca del Tuckett. Ledovec Vedretta di Brenta Iferiore má asi 600m ale je nutné zdolat asi jen kolem 300m. My jsme si pro jistotu vzali mačky, ale nebylo to nutné. Z Bocca del Tuckett je značená cesta Sentiero delle Bochette Alte. Stoupá skálou prudce nahoru až do výšky téměř 3000 m (Sentiero Erico Pedrotti). Poté se jde chodníčkem ve stěně (Garbariho police). Někde na konci by měla být odbočka na vrchol Cima Brenta, ale my viděli jen nějaký kosočtverec tak jsme nikam nešli. Dále pokračuje část Dorotea-Foresti. Na jejím konci je sněhový žlab, který nám přišel jako nejtěžší místo a zajímalo by mě, jak se překonává při jiných sněhových podmínkách. Po obejití skalního bloku se otevírá pohled na údolí ledovců Vedr.Dei Brentei a Vedr.Dei Sfulmini. V kterém leží rif. Alimonta a Brentei. Po přelezení skalního zářezu vede cesta přes plochý vrchol Cima Molveno. Z něj sestupuje na ledovec Vedr.Dei Sfulmini, odkud vede cesta k rif.Alimonta a nebo lze pokračovat(to byl náš případ) Viou delle bochette Centrale. Ta nám nabízí pohled do údolí Busa Dei Sfulmini. Na cestě je zase mnoho žebříků a lan a pohledy na Gugliu a ostatní vrcholy opravdu stojí za to. Opět se přeleze skalní hřeben a policí ve skále nad údolím Val Brenta alta jme došli až menšímu ledovci a cestou přes sedlo Bocca di Brenta k chatě Rif. Pedrotti.
To bylo pro první den všechno. Na to, kolik jsme vylezli výškových metrů, jsme nebyli ani moc unavení. To bylo asi díky terénu, protože z lezení moc nohy nebolej. Přespali jsme kousek pod chatou Pedrotti a nikdo neměl ani moc námitek, jen na nás všichni koukali jak na nějaký exoty. Ráno jsme si trochu přispali a vyrazili cestou Osvaldo Orsi. Ta není zdaleka tak záživná a ani udržovaná. Místa, která jsou jinde dobře odjištěny jsou zde bez lan a tak nám nepřipadalo, že by měla být minimálně o stupeň míň obtížná než cesty z minulého dne. Vede okrajem údolí, asi v půlce vystoupíme do sedla Naso dei Massodi a odtud chvílema ve stěně, chvílema sněhem, až pod sedlo Bocca del Tuckett. Výstup do sedla je možný buď po pravé straně údolí po lanech (hodně se tu drolí kamení) nebo jako jsme šli my přímo po sněhu. Svah má pořádný sklon a bez maček by to nebylo nic příjemnýho. V sedle začíná cesta Sentiero Alfredo Benniny. Ze začátku se leze skálou a po žebříkách pod vrchol Cima Sella. Potom místy sněhem mírně do kopce pod Campanile di Vallesinella a vystoupá až do výšky 2900m. Odtud cesta už jen klesá až do Passa dei Grosste. Během celé feraty se naskýtá velké množství pohledů na ledovcové údolí. Z passa jsme šli k chatě Rif.Graffer. V mapě je uvedena pod názvem Rif.Groste tak nás to trochu zmátlo. A odtud po cestě 382 zpátky k Vallesinelle. Tahle cesta (hlavně její vrchní a střední část) opravdu stojí za to. Vypadá to trochu jak skotské vřesoviště doplněné výhledy na masív Brenty. No a z Vallesinelli po asfaltce do Madonny.
 |
