Charakteristika: skialpy
Náročnost: střední
Převýšení: 2157 m
Pohoří: Vysoké Taury
Oblast: Tirol
Mapa: Freytag & Berndt
Výchozí místo: Matreier Tauernhaus
Kolika denní výprava: 3
Autor textu a fotografií: David Havel - www.davidhavel.wz.cz
    
V Čechách po slabé zimě nastoupily rovnou letní teploty. V kraťasech a tílku mě tak chuť na lyže celkem přešla. Když ale ten Davidos už konečně může a počasí je tak nechutně dokonalé a volný den na Svátek práce k tomu, no co byste na to řekli?Vzhledem ke sněhovým podmínkám volíme Venediger, který je na rakouské poměry ledovcovým rájem. Tam by snad mělo být kde se postavit na prkýnka, i když obrázky z údolí lákají spíše k vodě.
Odjezd je tentokrát ještě více na rychlo, než obvykle. V pátek dopoledne nám ještě v servisu poštelují auto (den předtím nám nějaký dobrák před panelákem urval zrcátko, přebíjí alternátor, teče chladící kapalina, stěrače potřebují vyměnit, díky volnému nýtu rachtá kolo a končí nám STK, prostě když se to sype, tak se to sype – Kamil by to řekl trochu jinak). Z práce ženu na kole ještě rychleji, než obvykle, abych opět vše připravil. Lucka si bude muset ještě sbalit, když se do včera flákala v cizině, tak visí hospodářství na mně.
Nakonec Plzeň opouštíme ve čtvrt na osm. Tentokrát musíme přes Budějovice, kam se nám Davidos přestěhoval. Dolní Dvořiště již neblokují protitemelínští aktivisté (tentokrát nás skoro dostali, když si dali slezinu v pátek odpoledne), ale přesto čekáme, naši i rakouští celníci (resp. policajti) důkladně studují auto ruských vodáků.
Jedeme na Linz a po dálnici na Salzburg a dále směr Villach. Sjíždíme na Bischofshofen a pokračujeme přes Zell am See do Mittersillu a po Felbertauernstrasse placeným tunelem (10 €), za kterým hned zatáčíme doprava k Matreier Tauernhaus (1500 m). Trvalo nám to nevkusně dlouho, jsou právě dvě hodiny po půlnoci. Najeto skoro 520 km.
Parkoviště je velké a rozčleněné, aby měli spící (ski)alpinisté klid. Aut je poskrovnu, to budeme nahoře skoro sami (haha). Parkovné se neplatí (den 4 €, 4 dny 8 € - tak nějak), protože parkovací automaty (asi schválně mimosezonně) nefungují. V obvyklém složení uleháme. Spí se parádně.
Ráno se v klidu balíme a vydáváme se údolím směrem na Neue Prager Hütte. Moc lidí již nepřibylo a těch pár se nechalo odvézt taxikem k Venedigerhausu. Za 5 € si tak ušetřili asi hodinu a půl pěšího trmácení. My máme čas, a tak jdeme pěšky a kocháme se, nejvíce asi chůzí v přeskáčích po asfaltu s lyžema na baťozích. V kraťasech prý působím komicky. Na tomto místě si dovolím pochválit své nové boty Garmont Summit. Chůze výtečná, na sjezd drží parádně. Děkuji.
Řekl bych, tak hodinu a půl nám to kochacím způsobem trvá k dolní stanici nákladní lanovky na Neue Prager Hütte. Zatím jsme šli sami a procházeli krásnými osamělými osadami Aussergschlöss a Innergschlöss (s Venedigerhausem). Tady potkáváme pár skialpinistů. Skupina před námi se snaží překonat řeku. Jeden z nich již byl úspěšný a nyní na druhé straně suší oblečení. Chvíli to pozorujeme, a pak se vracíme asi 200 m k poslední lávce. Sice je teplo, ale nepřijeli jsme se sem koupat.
Stále pěšky, občas již ale sněhem, stoupáme úbočím po turistické cestě (ta nejkratší, nejblíže lanovce, č. 02B). Cedule nás upozorňuje, že vstupujeme do jaderné zóny! A pak že jsou Rakušáci atomfrei, přímo uprostřed Národního parku mají “Kernzone”.
Když to přestane tak stoupat, již před sebou tušíme ledovec a nandaváme prkýnka. Po pár metrech je sice musíme zase sundat a ještě kousek přeběhnout pěšky, ale pak již definitivně nastupujeme do stopy a šineme si to po široké bílé pláni (Unterer Keesboden) s azimutem asi jako na Klein Venediger. Já na ty azimuty moc nejsem.
Vpravo nad sebou vidíme Alte Prager Hütte (2489 m) a později i Neue Prager Hütte (2782 m) – náš dnešní cíl. Vlevo se tyčí krásný Kristallwand (3310 m). To už začíná být ledovec trochu rozpraskaný. Zvedá se zde ledovec Schlatenkees, který působí opravdu úctyhodně.
U romantického jezírka (taková louže na ledovci) pořádáme romantický piknik (na Davidose přišly střevní problémy).
Dále stoupáme přímo k chatě. Sněhu místy moc není, ale stopa kamenným terénem kupodivu prokličkuje, takže ani nezujeme lyže.
Kousek před chatou se mi zalíbí jeden potůček a beru si vodu. Lucka mě k mému překvapení nenásleduje a mudruje cosi o kamzičích bobcích, které u něj nalezla. Samozřejmě znám tu historku, jak si děda Pavel vypláchl v křišťálovém potoce zuby, a pak si pár dní musel udržovat záchod na dosah ruky. To ale tady snad nehrozí.
Po čtvrté hodině konečně dorážíme na chatu. Nezdá se, že by zde (vzhledem ke kapacitě chaty – okolo 100 míst), byl nějaký nával, ovšem chatár tvrdí, že má poslední tři místa a na zítra komplet plno (zdá se, že Svátek práce slaví celá Evropa, obvzláště pak Itálie). To nám vyráží dech. Šokům ovšem není konec. Objevuji, že jsem si doklady, a tedy i kartičku Alpenvereinu, nechal dole v autě. S chatárem je sice docela řeč, ale je nekompromisní a dává mi to za plnou pálku (18 €). Davidos platí rovněž plnou, protože má zas jen loňskou průkazku. Takže jen Lucka to má za 9 €. Trochu mě to naštve. Chatáři jsou většinou pohodáři, ale tenhle mi přijde, že přívětivost jen hraje. Nicméně jeho jednání je celkem pochopitelné a jistě tržní.
Odpoledne trávíme chytáním bronzu u pivka (3,80 €). Krém s vysokým faktorem je nedocenitelný. Jen jsem opomněl nohy (v důvěře ve své ochlupení), což po celodenní chůzi v kraťasech docela pociťuju.
Ani večer v hospodě chata nepůsobí přeplněně. Nicméně již máme náhradní plán. Ráno zdolat co nejdříve Venediger, včas se vrátit a zkusit štěstí ve Winterraumu na Alte Prager Hütte. V případě nutnosti si necháváme dostatečnou časovou rezervu na sestup až dolů k autu.
Jo, Pražské chaty, Alpenverein kdysi sekce Praha. Mohlo se tu mluvit česky...
V noci mě začínají trápit střeva. Možná jsem si to vsugeroval, možná je to skutečně z té vody. Ač zprvu očekávám nejhorší, nakonec musím jen třikrát. Mezitím se docela vyspím. Davidos se se mnou bude muset podělit o endiaron, který vyžadonil na Lucce.
Ráno (vstává se v šest) je už na záchodcích trochu tlačenice, jsou jen dva pro chlapy a jeden pro ženský. Voda, která zde teče, údajně není pitná. Já už to z pochopitelných důvodů netestuji. Raději si vodu kupujeme (litr horké i studené stojí 1,80 €).
V 7:30 se vydáváme od chaty vzhůru k ledovci. Na něm se navazujeme, vypadá zrádně. Italové, kteří nás včera večer bavili svým brebentěním, se pohybují ve velkých skupinách a ač v úvazcích již snídali, lano nevyužívají. Asi dobrej oddíl.
Stoupáme po ledovci a vpravo necháváme vrchol Kleinvenedigeru (3471 m), což zpočátku mate Lucku a myslí si, že bychom měli jít tam. Díky mrakům máme ztíženou orientaci, nicméně jsme dobře.
Okolo desáté jsme asi ve výšce 3400 metrů. Před námi se pohybuje skupinka tří Rakušanů na lyžích a dvou Italů pěšky. Mrknu dopředu a zahlédnu, jak se před nima otevřela trhlina. Jakoby z ničeho nic. Dívčina odskakuje a padá k zemi. Pak se začnou zmateně rozhlížet kolem sebe a následně volat jméno svého kolegy. Dojde nám, že tam zahučel. Spěcháme k nim.
Rychle odmotávám lano a ve spolupráci se zbylým Rakušákem ho házíme do trhliny. Lucka i Davidos jej zajišťují do cepínů. Ti Rakušáci sice mají úvazky, ale nemají lano. Zmizelý se neozývá, ale po chvíli překvapivě vylétají z trhliny lyže a hůlky. Zdá se, že je při vědomí.
Přes problematickou domluvu se nakonec chopím lana spolu s Rakušákem a Italem a na nadnárodní povel, něco jako hej rup, vytáhneme zmizelého ven. Ten proráží hlavou sněhovou převěj. Zarostlý, v čepici od sněhu, vypadá jako skřítek, což umocňuje nápis EBEL na čepici. Musím se smát. Měl pěkný štěstí, že to byla jen takhle mělká trhlina. Široká je ale dost.
Děkuje, obouvá lyže a než se nadějeme, uhání pryč! Zastavuje se asi sto metrů od nás, kde čeká na své kolegy. Ti se nás naopak drží jako klíště. Dostali strach, bez lana.
Zleva se z mlhy vynořují zástupy skialpinistů po cestě od Defregger Hausu a zprava po cestě od Kürsingerhütte. Vše se spojuje těsně pod vrcholem a vytváří strašlivý dav.
Na vrcholový hřebínek dorážíme v jedenáct hodin. Výhledů skrze mraky příliš nemáme, jen občas se to na chvilku trhá. Prodereme se davem a po úzkém hřebínku již pěšky dosahujeme vrcholu Grossvenedigeru (3666 m). Lucka prohlašuje, že je to poprvé, co jde na vrchol z kopce. Kříž totiž není na nejvyšším místě. Podle scénáře, vymyšleného cestou, točím vrcholové video a můžeme dolů.
Sjezd je lahůdkovou záležitostí, jen se musíme držet pohromadě. Asi ve čtvrt na jednu jsme zpět na chatě. První. Hodně lidí si totiž dává ještě další blízké vrcholy, Rainerhorn (3559 m), Schwarze Wand (3508 m) či alespoň ten Kleinvenediger. Také jsme chtěli, ale vzhledem k časovému a střevnímu tlaku jsme to zrušili.
Užíváme si sluníčka a pivka. Pak se za doprovodu chatárových retrívrů vydáváme na sjezd k Alte Prager Hütte. Psi se nám vesele pletou okolo lyží a evidentně je to děsně baví. Davidose, kterého svalí na zem, již méně.
Winterraum u Alte Prager Hütte je otevřený (8 až 10 míst, dostatek dek), ale nemá kamna. S tím jsme tak trochu počítali a nabrali si horkou i studenou vodu na horní chatě. Vlastní chata momentálně není otevřena ani v létě (jen občerstvení), protože se plánuje jeji renovace. Nikdo zde není, i když před námi tu byli nějací Češi a zanechali tady na památku hromadu odpadků.
Úžasný je záchod (pardon, omlouvám se za své zaujetí, ale záchod se nám nějak stal důležitým pojmem). Jmenuje se Glocknerblick, což napovídá mnohé. Druhou zajímavostí je, že vše padá do síťky umístěné volně nad svahem. To sice asi nesplňuje normy pro národní parky, ale jinak je to celkem funkční.
S Luckou se ještě jdeme projít nad chatu. Zkoumáme, zda by se dalo přetraverzovat pod lanovkou do údolí Viltragen a sjet až dolů na lyžích, ale zdá se, že to za současných sněhových podmínek není možné. Alespoň si vyšlápneme kus nahoru a dáváme si hezký sjezd k chatě, který si obohacuji seskokem asi dvoumetrové skalky. Moc pěkné.
Večer trochu sněží, ráno se to ale zase vybírá a na sjezd do údolí máme hezky. Od chaty chceme sjet na ledovec, což se nám až na závěrečnou desetimetrovou skalku daří. Tu si slaňujeme, aby byla nějaká legrace.
Následuje traverz laviništěm a dobrodružný sjezd podél potoka, který teče z ledovce. Je to taková skalní soutěska, uprostřed se valí celkem vodnatý potok a po stranách jsou sněhové závěje. Jedeme po stopách, jinak bychom se sem ani neodvážili, ale docela trnu, když přejíždím sněhové mosty nad vodou. Některé už jsou propadlé a musíme to přelézat. Jsme rádi, když se dostáváme ze soutěsky zase ven.
Daří se nám projet hodně nízko. Pak sundaváme lyže, oblékáme se letně a po naučné turistické stezce sestupujeme do údolí. K autu dorážíme asi v půl druhé.
Zobrazit místo Grossvenediger na větší mapě
na začátek 
 |
