|
 Nápad sjet Blanc na lyžích se nám s Markem vylíhnul v hlavě před dvěma lety při pohledu na jeho oblý bílý vrchol z vyhlídkové terasy na
Aig. du Midi. Měli jsme právě za sebou Haute Route - krásný skialpový přechod z Chamonix do Zermattu - a tak jsme se cejtili. Na Blancu jsem ještě nebyl, ale jít tam v létě pěšky v zástupu turistů mě nelákalo. Navíc na bílých horách mě vždy při sestupu mrzí, že nemám lyže. Tak jsem si řekl, že sjet Blanc na lyžích má styl a navíc severní svahy slibovaly pěkný a dlouhý sjezd.
Neznal jsem nikoho, kdo by na Blancu na skialpech byl a neměl jsem k tomu žádné informace, takže jsem vycházel z mapy a informací v turistických a horolezeckých průvodcích. Pro výstup jsem zvolil náročnější trasu z Col du Midi přes Mt. Blanc du Tacul a Mt. Maudit pro její zajímavost a výhodnou možnost postupné aklimatizace po cestě na chatu Cosmiques. Sjezd z vrcholu za ideálních podmínek severní stěnou přes chatu Grands Mulets, popřípadě zpátky po výstupové trase.
Včetně aklimatizace a rezervy na počasí jsem to naplánoval na 7 dní:
1. den - dojít od vláčku z Montevers na refuge Leschaux,
2. den - aklimatizační výstup na Aig. du Rochefort (4.001 m) nebo co nejvýše
3. den - přechod z ref. Leschaux na ref. des Cosmiques přes Vallé Blanche
4.- 6. den dle počasí výstup na Mt. Blanc a sjezd na ref. des Grands Mulets
7. den - sjezd dolů do Chamonix
Akci jsem naplánoval na termín na přelomu března a dubna, aby bylo ještě hodně sněhu a dalo se sjet co nejníž, pokud možno až do Chamonix. Vyrážíme 28.března 2009 nakonec v pětičlenné sestavě Konty, Radim, Viktor, Jeroen (Belgie) a já.
1.den
Radim vyjíždí k večeru z Frýdku-Místku a postupně nás nabírá v Olomouci, Zlíně a Brně, já si ještě vyzvedávám bágl a ski doma v Praze. Se zpožděním dorážíme před polednem do Chamonix a začínají první komplikace. Vláček na Montevers kvůli nehodě nejezdí, Konty potřebuje před odchodem do hor ještě nutně něco poslat přes internet do práce. Kontyho tedy necháváme v Chamonix pátrat po připojení s tím, že počká na Jeroena, který má přijet z Belgie až zítra a pak nás dojdou na Leschaux. My vyjíždíme ve třech lanovkou na Aig. du Midi a chceme k ref. Leschaux sjet shora. Na Aig. du Midi se dostáváme až skoro v 15 hod a počasí i viditelnost nahoře je špatná. S těžkými bágly opatrně sjíždíme Vallé Blanche po kolena v novém prašanu. Ve střední části je vidět lépe, ale když sjedeme na ledovec Mer de Glace a nalepujeme pásy, padne hotové mlíko. Tady se potřebujeme odpojit z vyježděné sjezdové stopy a stoupat nahoru po plochém ledovci k chatě. Po včerejším vydatném sněžení jsme ve stopu ani nedoufali, takže začínáme prošlapávat hluboký sníh. Už po pár krocích, kdy viditelnost je jen pár desítek metrů, nám začíná být jasné, že to na širokém ledovci s orientací nebude žádná sranda. A taky že není. Po chvíli zjistíme, že místo abychom šli rovně, děláme nechtěný oblouk. Kluci zapínají GPS. Souřadnice chaty ale nemáme a v mapě nejsou, takže se jen snažíme držet zhruba směr podle GPS a kompasu. Ale ani to není na nerovném ledovci lehké, pořád musíme obcházet různé prohlubně a kameny. Oko se nemá čeho zachytit, nevíte kde je nahoře, kde je dole, všude bílo. Po hodině trápení v mlze, kdy jsme ze vzdálenosti skoro nic neušli, to vzdáváme. Je skoro půl sedmé večer, za chvíli kromě mlhy padne ještě tma a chatu bychom stejně asi nenašli. Rozhodujeme se otočit to a zkusit najít chatu Requin (2.687 m), okolo níž jsme jeli dolů z Aig. du Midi. Šlapem zpátky nahoru po vyjeté stopě a už skoro za tmy konečně nacházíme chatu. Je sice asi jen 100 metrů od sjezdové trasy, ale i tak nebyla v mlze vůbec vidět. Všichni jsme si oddychli. Chata je dnes výjimečně otevřená jen jako winterraum a nikdo tu není. Ale s tím jsme na Leschaux počítali, takže nám to nevadí. Ohříváme fazole s klobásou a ze sněhu vaříme litry čaje.
2.den
Budíme se do parádního slunečného dne. Obloha je vymetená, ale když vylezeme na terasu před chatu, vidíme husté mraky ležet asi 100 metrů pod námi. Dolů do mraků se nám nechce a pochybujeme zda bychom refuge dnes našli lépe, takže jednomyslně rozhodujeme zůstat na sluníčku a šlapat nahoru. Šlapeme tedy zpátky údolím Vallé Blanche a závidíme lyžařům, kteří to dnes za krásného počasí jezdí prašanem dolů. Odpoledne celkem unavení dolezem na refuge des Cosmiques (3.613 m), která je sice s obsluhou, ale jinak taky skoro prázdná. Kontymu s Jeroenem posíláme sms o změně plánu a oni odpovídají, že dole je pořád houby vidět, a že dojdou taky na Requin jako my. Vaříme večeři a fotíme krásný západ slunce do moře mraků. Radim s Viktorem mají dost bolesti hlavy z výšky a snaží se to přerazit Panadolem. Před desátou nám dojde smska (kterou, čteme až ráno), že kluci Requin nenašli. Nejeli okolo jako my z Aig. du Midi, protože šli od Montevers, a tak nevěděli, kde přesně ji mají v mlze hledat. Noc přečkali v na drsno záhrabu.
3.den
Ráno chceme vyrazit na aklimatizační výstup na Mont Blanc du Tacul. Počasí je i dnes parádní, ale jeho SZ stěna vypadá dost hrozivě. Ptáme se chatařky a ta nám výstup rozhodně rozmlouvá. Je to prý příliš nebezpečné. Den před naším příjezdem napadlo 50 cm a lavinové nebezpečí na tomto svahu je prý opravdu vysoké. Totéž nám potvrzuje i jeden místní guide, teď se prý nahoru jít nedá. Jsme z toho dost skleslí, protože tudy vede cesta nejen na Tacul, ale i dále na Blanc a na to, aby to za den dva sedlo, je v této výšce moc chladno. Takže Blanc je v ohrožení. Jiná túra od chaty nahoru není a ležet v chatě se nám za nádherného počasí nechce. Takže nám nezbývá než jet dolů naproti Kontymu s Jeroenem. Už podruhé sjíždíme a podruhé vyšlapeme Vallé Blanche (tentokrát nalehko) a já se zařeknu, že už naposled. Kluky potkáme, takže večer už jsme na Cosmiques kompletní. Bohužel k večeru se rozpoutá silný vítr a kazí se počasí. Předpověď na další 2 dny je mizerná.
4.den
Předpověď nekecala. Venku vichřice, mraky, viditelnost sto dvě stě metrů. Co teď? Počasí špatné, předpověď špatná, nahoru se nedá jít kvůli lavinám. Radimovi s Viktorem je pořád blbě, náš plán se začíná pomalu rozpadat. Po snídani zalézáme zpátky do postele každý se svými mrzutými myšlenkami. Zvažujeme naše možnosti, počítáme dny. Nakonec se jako jediná šance, jak dobýt Blanc, ukazuje možnost zkusit cestu přes refuge Grands Mulets, kudy jsme původně chtěli jet dolů, a která z hlediska lavin není tak nebezpečná. Úspěch však závisí na dvou věcech: jestli vůbec budeme schopni v tomto počasí cestu na chatu přes Bossonský ledovec najít a jestli se počasí v nejbližších 3 dnech umoudří natolik, abychom mohli jít nahoru.
Vyrazili jsme do nečasu a v mlze a vichru vyšlápli k lanovce na Aig. du Midi. Čekáme s Radimem na kluky a dáváme v restauraci obídek. Společně pak sjíždíme lanovkou do mezistanice na Plan de l´Aguille. Sjeli jsme asi 1500 metrů a mile nás překvapuje teplé a skoro slunečné počasí. Mraky zůstaly nahoře a my se svlékáme do triček. Když nalepíme pásy je už 15 hodin. Máme co dělat. Stopa na chatu podle očekávání není (chatař ji otevřel teprve včera - 31.března), takže chytnem směr, trošku kličkujeme přes morény, ale docela to odsejpá. Viktor zůstává čím dál víc pozadu, jde se mu špatně a po hodině to vzdává. Vrací se k lanovce a sjíždí dolů do Chamonix, kde na nás bude čekat. My dorážíme k rozpraskanému ledovci Glacier des Bossons. Navazujeme se na lano a opatrně postupujeme nejlogičtější cestou přes ledovec. Občas mi projede hůlka do černého neznáma a jít první je docela adrenalin. Procházíme fantastickou krajinou obrovských ledových věží a séraků. Nejhorší je najít bezpečnou cestu posledních 50 metrů. Tady kličkujeme mezi trhlinami a jen se modlíme, aby nás nejisté sněhové mosty unesly. Žaludek mám sevřený a když se první dotknu lyžemi pevného sněhového hangu za ledovcem, opravdu si oddechnu. Sluníčko pomalu zapadá a nám zbývá posledních asi 300 metrů docela krpálu k chatě. Když jsme nad hangem je skoro tma a nás čeká překvapení. Chata Grands Mulets (3.051 m) stojí na skalním ostrohu a nejde to jinak než po čerstvým sněhem pokryté skále. Ze sněhu jen občas koukají omrzlé řetězy. S lyžemi na báglu a s přeskáči na nohou lezeme za svitu čelovek posledních 50 metrů k chatě. Na chatě nás vítá milý chatař, jinak tam nikdo není. Mokrými věcmi obložíme jediné topení v chatě, za kterým je hromada nafoukaného sněhu. V chatě je 7 stupňů a usměvavý chatař v péřovce nám dělá k večeři míchaná vajíčka se šunkou.
5.den
Dneska je už hnusně i tady dole, takže na nějakou túru není ani pomyšlení. Odpoledne se to proti očekávání docela vybere, tak si jdeme aspoň trochu připravit skalní úsek od chaty. Vyhrabeme lopatama cestičku i řetězy, očistíme stupy a chyty na skále, abychom se hned tady při výstupu na Blanc příliš nezdrželi (půjdeme opět potmě). Do objednané večeře ještě času dost, takže cvičíme prusíkování z trhliny na laně hozeném ze zábradlí terasy dolů podél skály.
6.den
Předpověď nevyšla. Meteorologové slibovali další zatažený den se sněžením a od rána nebe vymetené a sluníčko už krásně ozařuje protější Dome du Gouter. Je to samozřejmě super, jenže my s tím nepočítali a prošvihli brzký start a tudíž ani dnes Blanc nebude. Po snídani stejně vyrazíme a alespoň si najdem cestu a našlápnem kus stopu. Podle knihy v chatě tudy nešel na Blanc nikdo už několik týdnů. Jde se nám bezvadně a metry příjemně přibývají. Sice nás pořád trochu mrzí promarněný den a říkáme si, co kdybychom vyrazili o hodinu nebo dvě dřív, ale už teď se těšíme na parádní sjezd panenským prašanem zpátky. Jediné malé zaváhání přijde pod Petit Plateau, když na poprvé netrefíme mezi séraky správnou cestu. Po zaváté hraně ledového zlomu se pracně vyškrábu s lyžemi nahoru, kluci mě zdola jistí. Tak tudy určitě normální cesta nevede. Zhora za chvíli najdu lepší cestu, kudy vyšlapou nahoru ostatní. Děláme spoustu fotek a nalákáni krásným počasím i ledovcovými scenériemi všude kolem, dojdeme ještě na Grand Plateau (4000 m). Stojíme pod severní stěnou Mt. Blancu a už to ani nevypadá tak daleko. Jsou tři odpoledne a rozhodneme se pro návrat, abychom měli dost sil na zítra. Dolů si každý kreslíme svoji stopu a vychutnáváme čerstvý prašan. Navíc jsme v celé té bílé aréně úplně sami, což je tady prý dost vzácné. Doufáme, že počasí vydrží a noční vítr stopu nezafouká.
7.den
Budík zvoní ve 3:00. Rychlá snídaně a jdeme na to. Pod skálou Radim zjišťuje, že zapomněl pásy na chatě. Vrací se a my zatím připravujeme uzly na laně. Ujdeme pár metrů a Radim hlásí, že mu pásy vůbec nelepí. Je pochopitelně naštvanej a slízne to i Konty, který nechal náhradní pásy v autě. První pauzu dáváme až po dvou hodinách, když začíná svítat. Ve stopě se jde mnohem rychleji, takže za další hodinu už jsme skoro na Grand Plateau. Postupně z nějakého nám nepochopitelného důvodu přestávají lepit pásy i všem ostaním, takže brzy šlapeme na Blanc všichni s lyžemi omotanými tejpovací páskou. Za Grand Plateau se odvazujeme z lana. Jeroen začíná mít krizi a moc mu to nešlape. V sedle Gouter, kde se naše trasa spojuje s klasickou letní cestou přes Dome du Gouter, dáváme sváču a koukáme na sjezd nějaké partičky, která spala v homelesáckém bivaku refuge Vallot (4.362 m). Jinou než nouzovou noc zde rozhodně nikomu nedoporučuju. Na lyžích vyšlápneme ještě kousek dál nad chatu Vallot a pod začátkem ostrého hřebene lyže přezouváme za mačky.
Ale není to žádná sranda a posledních asi 350 metrů nám dá ještě pěkně zabrat. Boříme se po zavátém hřebínku místy až po pas a prošlapávání stopy v téhle výšce dost vyčerpává. Jeroen toho už má plný brejle, ale drží se statečně. Na vrchol nám to trvá ještě 2 hodiny. Stojíme na nejvyšším bodě Evropy. Bezvětří, sluníčko a nad námi už jen modrá obloha. Radost je o to větší, že jsme tu sami. Jen jednou okolo vrcholu zakroužil vyhlídkový vrtulník s nějakými turisty. Aspoň budou mít fotky Blancu i s dobyvateli. Krásně jsou vidět všechny 4tisícovky Wallisu i celé Savojské Alpy. Na vrcholu fotíme, smskujem a strávíme tu skoro hodinu. Nejšťastnější je Jeroen a všem nám děkuje. Hodinu nám trvá než dojdeme k lyžím, přezujem a pak asi hodinu a půl jedeme do chaty. Sjezd je stále pěkný, ale únava je znát, takže si to neužívám už tolik jako včera. Přijedeme akorát na večeři a k našemu překvapení je chata plná lidí. Jo, je sobota, meteorologové slibují parádně až do úterý a všichni ti skialpinisti se těší, že to vysmaží zítra v naší stopě nahoru.
8.den
Na rozdíl od všech ostatních si ráno pěkně pospáváme a snídáme zase sami. Zůstal tu jen jeden Nor, kterému je z výšky natolik blbě, že výstup vzdal. Požádal nás, jestli může jet dolů přes ledovec s námi. Na ledovec se opět navazujeme a jen Nor trochu mrkal, když jsme zvolili jinou stopu než tu vyšlapanou. Jenže on netušil, že tu kličkující stopu, které se všichni drží, jsme vytvořili taky my. A my zase nechtěli šlapat do kopce, když jedeme dolů, takže vytváříme druhou stopu přímo. Horší už byl sjezd do Chamonix. Konty byl přesvědčený, že to určitě jde a že to bude v pohodě. No, šlo to, ale v pohodě to nebylo. Po zmrzlých hroudách ujetých jarních lavin to drtíme s bágly dolů až do hustého lesa. Každý si hledá svoji cestu po zbytcích starého sněhu a postupně to všichni zouváme. S lyžemi na báglech se proplétáme mezi větvemi, podlézáme nebo přelézáme padlé stromy a propadáme se mokrým sněhem do rozmrzlých potoků. Nadávám jak špaček, ještěže mě nikdo neslyší. Když se vynoříme z lesa v sedákách a s lyžemi na zádech ve 20ti stupňových vedrech u parkoviště před portálem tunelu pod Mont Blancem, koukají na nás všichni ti Italové s babenkama v cabrioletech dost pobaveně.
Závěrem
Vylézt na skialpech na Mt. Blanc určitě doporučuju. Jak jsem se dozvěděl na chatě Mulets od chataře, není to nic výjimečného. Cesta přes chatu Grands Mulets je nejčastěji chozená skialpová trasa. Chata je otevřena od 1. dubna a na lyžích se prý dá většinou jít do půlky i konce června. V hlavní skialpové sezoně, která je zde od půlky dubna do půlky května, prý za hezkého počasí jde nahoru i hodně přes 100 lidí. Takže pokud pokud nechcete mít problémy s hledáním cesty přes ledovce nebo se necítíte na prošlapávání vlastní stopy, v tuto dobu se vám to určitě nestane. Na druhou stranu je potřeba udělat rezervaci na chatě alespoň měsíc dopředu a nepočítejte s tím, že budete na vrcholu sami. Výstup sám o sobě není technicky obtížný, ale 1800 metrů převýšení v této nadmořské výšce není žádná procházka. Běžně se to prý chodí z chaty na vrchol 8 hodin, my jsme to šli bez prošlapané stopy (od 4.000 m) se 4 delšími pauzami 11 hodin. Celý výstup lze touto cestou teoreticky uskutečnit za dva a půl dne (na chatu - na vrchol - dolů), světový rekord Chamonix - Mt.Blanc - Chamonix je dokonce 5 hodin 15 minut. Pokud ale nechcete jet domů zklamaní, že jste kvůli počasí nebo nedostatečné aklimatizaci vrchol nedosáhli, doporučuji naplánovat si to aspoň na 5 dnů. Nakonec bych chtěl říct, nepodceňujte přípravu a vybavení. Já jsem například první den utrhl talířek hůlky. Ještěže jsme měli náhradní hůlku, bez toho se jít nedá. Třetí den jsem při kotrmelci v prašanu ztratil sluneční brýle a dobrých 20 minut přehazoval lopatou svah, než jsem je našel, koupit se tam nedají. O nelepících pásech jsem psal výše. Všechny tyto drobnosti můžou pro jednotlivce znamenat konec výpravy. Proto na takovouto akci doporučuji minimálně 1 náhradní hůlku, jedny náhradní pásy a vše řešící tejpovací pásku. Lano a kompletní výbavu na ledovec považuji za samozřejmost, i když půjdete ve stopě, přechodu dosti zrádných trhlin se nevyhnete.
Autor článku: Michal Veselý
Autoři fotografií: Michal Veselý, Jeroen Peters, Radim Masný
Na začátek 
Související odkazy:
Popis jednotlivých pohoří francouzských Alp
Dopravní informace
Ubytování
Národní park
Licenční podmínky fotografií
 |
