|
6. – 8. 2. 2009, Rofanspitze (2259 m), Seekarlspitze (2261 m), Hochiss (2299 m
Tento skitúrový počin napadl Doktora jako náhradní program.
Předpověď počasí na víkend totiž nebyla vhodná ani pro plánovaný výstup na Gr. Möseler v Zillertalu (sněžení), ani pro běžky na Šumavě (12°C). Předpověď počasí pro oblast Achensee sice také nebyla nic moc (sněhové přeháňky), ale alespoň na sobotní dopoledne se rýsovala možnost polojasna, což spolu s celkově nižší výškou pohoří (něco málo přes 2000 m) dávalo jistou šanci pro trochu skialpu. Navíc to není daleko (něco okolo 400 km), časově i finančně to tedy vychází podobně jako vlakem a busem na jižní Šumavu :-). Doktor kupodivu přesvědčil i Johna, a tak vyrážíme ve čtyřech.
Johnovo pohodlným multivanem opouštíme plzeňskou kotlinu v pátek po sedmé večer. Po dálnici míříme na Rozvadov. Provází nás mlha, a tak vtipkujeme, že takhle bude až do neděle. „No to jsem si mohl udělat doma v koupelně, takovýhle počasí,“ reaguje na to John. Kousek za Mnichovem sjíždíme na silnici směr Achensee a po jedenácté jsme u jezera. Teploměr ukazuje venkovní teplotu 9°C, čemuž nikdo nechceme věřit. Zdá se ale, že teplý jižní fénový vítr dělá zázraky. Na parkovišti u Maurachu upravujeme auto na spaní a zaléháme.
Vstáváme po sedmé. Je hezky, ale na obzoru se vytahují mraky. V 8:30 již vyrážíme první lanovkou Rofanseilbahn z Maurachu (970 m) k Erfurter Hütte (1831 m). Kupujeme si jízdenku nahoru a zpět (16,50 €, s AV 15 €), protože dole je prý málo sněhu. Nicméně z lanovky se zdá, že to přece jen půjde sjet na lyžích.
Nahoře po jistém váhání nacházíme směr - - od výrazného žlabu více doprava k sedélku ve tvaru V, nad kterým je vidět zasněžená špička Rofanspitze, náš první cíl... Nasazujeme pásy a vyrážíme. Cestou nás zaujme skalnatý Rosskopf (2246 m) s nasvícenou jihovýchodní stěnou.
Přicházíme k sedlu Grubascharte. Za ním je vidět hřeben Rofanspitze, pod kterým se traverzuje k vrcholu. V půl jedenácté jsme na vrcholu Rofanspitze. Okolo poletují ptáci (kavče žlutozobé) vznášející se ve větru a úspěšně loudící svačinu. Počasí se stále drží, ale všude okolo jsou mraky, je to až neuvěřitelné.
Sníh je zmrzlý, takže sjezd nic moc. Zpět v sedle Grubascharte chvíli zvažujeme možnost výstupu na Rosskopf, když se nám tak zalíbil. Nakonec se ale, i kvůli nejistému počasí, držíme plánu - Seekarlspitze. Rosskopf tedy objíždíme okolo a znovu stoupáme vzhůru, není to daleko. Na vrcholu potkáváme trojici Němců z Mnichova. Skialpinistů se tu pohybuje celkem dost .
Při sjezdu se zatahuje a viditelnost se v mlze snižuje na pár desítek metrů. Proto sjíždíme žlabem až skoro k lanovce. Počasí se ale opět umoudřuje, a tak se dnes do třetice vydáváme vzhůru. Tentokrát vpravo okolo Gschöllkopfu, kam jezdí vzdušná okřídlená lanovka. Bez lyží překonáváme skalní výšvih, v čemž nám pomáhá i silný vítr vanoucí nám do zad. Pokračujeme směrem na Hochiss.
Výstup vede kotlem do sedla, pak traverzem doleva pod skalami, strmým svahem vzhůru na hřeben a po něm doprava k vrcholu. Počasí se zlepšuje, v kotli pod Hochissem je na sluníčku pěkný hic. Johna tlačí boty, a tak nás posílá samotné vpřed. Míříme do sedla vpravo od vrcholu a z něj traverzem doleva pod skalami. Je to docela vzdušný přechod po úzké lávce, kde nepříjemně ujíždějí lyže. Pak ještě strmý výšvih pod vrchol a po hřebenu, pěkně zledovatělém, k vrcholu. Konečně pořádná túra. Luci v kotli. Výrazný skalní zub je zmíněný Gschöllkopf. Nepříjemný traverz.
Na vrcholu nás vítá masivní kříž a opět ptáci. Berou si od nás jídlo rovnou z ruky nebo ho chytají ve vzduchu. Zvláště John, který nakonec doráží chvíli po nás, se s nimi zkamarádí. Z vrcholu sjíždíme směrem na Streichkopf, jen John se vrací výstupovou trasou, protože si tam nechal lyže. Cestou překonáváme travnatý svah a strmý žlab a sjíždíme nejprve ještě namrzlým a posléze již měkčím sněhem směrem zpět k lanovce. Vjíždíme do úzké romantické skalní soutěsky Lange Gasse, která nás dovádí kousek od sjezdovky.
S Johnem se scházíme na verandě hospody u konečné lanovky, kde při pivku sledujeme západ slunce. Paráda. Již za šera se vydáváme na dlouhý sjezd do údolí, který je velmi povedený. Jen v závěru je trochu málo sněhu. K autu dorážíme asi až v půl sedmé. Přesunujeme se za Achenkirch na zastrčené parkoviště, kde vaříme, jíme, spíme. Ráno vydatně sněží a viditelnost je mizerná. Míříme proto na sjezdovky v Achenkirchu a vyšlápneme si alespoň po sjezdovce na vrchol. Z 910 m do 1800 m, to je solidní. Stále sněží, fouká, připadlo už dobrých 20 cm. Sjíždíme k autu a jedeme domů. Bylo to fajn.
Autor článku, videa a fotografií: David Havel
 |
Video z Alp 
